Brexit: zdvižený prst elitám

Novinám posledních dvou týdnů dominuje hlasování Británie o vystoupení z EU. Objevily se spekulace, kdy (a zda vůbec) Británie z Unie skutečně vystoupí, zda se odtrhne Skotsko či Severní Irsko, zda nemá být náhodou druhé referendum. V obou hlavních stranách propukla kompletní anarchie – advokáti odchodu, mezi nimiž je spousta Konzervativců, přiznávají, že nemají vůbec žádný plán a že kampaň za odchod stála na lžích, labouristi se zase vzbouřili proti svému předsedovi Corbynovi, který kdyby čtvrtinu energie, kterou vynakládá na bránění svého křesla, vynaložil na kampaň za setrvání, Brexit by nikdy nenastal.

Hlavně se ale hledá viník. Pro jedny je to Nigel Farage a spol., kterého na arci-zloducha téměř automaticky kvalifikuje, že poslední skoro dvě desetiletí v Evropském parlamentu nedělal nic jiného, než brojil proti EU. Pro druhé, mezi něž patří i český ministr zahraničních věcí, je původcem zla J.C. Juncker, prezident Evropské komise a advokát myšlenky zostřující se integrace. Jiní viní en bloc Brusel, který prý nedělá nic jiného, než vymýšlí nesmyslná nařízení o banánech, emisích sekaček a výkonu vysavačů.

Že příčina bude možná hlubší, lze usuzovat nejen z toho, že vyšší vzdělání s sebou v britském referendu neslo vyšší procento hlasů za setrvání, ale také z toho, že po hlasování se nejvyhledávanějším dotazem v britském Google staly dotazy jako „Co znamená vystoupení z EU“ a „Co je EU“. Pro spoustu hlasujících referendum nebylo primárně o Unii, nýbrž o pocitu ze svého místa na post-moderním ekonomickém řebříčku (stále ještě) liberálního Západu; Unie byla pouze dostupný terč, terč v Británii o to přirozenější, že jej politici (i hojným využíváním euromytologie) dlouhodobě démonizovali.

Referendová geografie je však výmluvná: referendum bylo především soubojem táborů globalizace. Na jedné straně lidé, říkejme jim třeba “metropolitáni“, kteří si globalizaci formovanou jednotnou Evropu s možností cestování, studia a nabízení svého zboží půl miliardě lidí užívají. Tito lidé vnímají globalizaci primárně jako příležitost. Na druhé straně lidé, pro které je globalizace především (ekonomická) hrozba -hrozba o to větší, že už nemá (jen) podobu na Východ pomalu mizejících fabrik, ale i podobu přišedších polských instalatérů či rumunských sběračů.

Tento fenomén vítězů a poražených globalizací přitom není jenom problém Unie (dosavadní úspěch Trumpa má podobné kořeny), pro budoucnost Unie, pilíře bezpečnosti v Evropě, je to však životní hrozba. I kdyby totiž nakrásně bylo v Británii druhé referendum s přesně opačným výsledkem, i kdyby už nikde žádné další referendum nebylo, masa nespokojených a vývojem zklamaných lidí nezmizí a dřív nebo později jejich hněv na povrch probublá.

Referendum v Británii je tak zdvižený prst. Ne pro komisaře či Junckera, ale pro jednotlivé vlády a evropské elity: tak, jako odpovědí na výzvy 21. století nemůže být uličnický nacionalismus století devatenáctého, nemůže jí být ani blahosklonné přehlížení příkopů vykopaných globalizací v našich společnostech. Obojí je totiž recept na katastrofu.


Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik, Conseq

Štítky

EU